Přijímačky

27. října 2014 v 10:13 | Marina |  Moje proměna
Příjímačky do vílí školy. Vybrala jsem jenom něco, jinak bych tu byla do zejtřka Smějící se A oddělovače jsou pro orientaci.


Po tom, co jsem rozbila vázu a pak jsem musela shánět novou, máma usoudila, že je načase mě vyslat do školy, než způsobím více škody než užitku Smějící se
Nerada jezdím v autě, radši cestuju vlakem. Ale bylo to lepší, než ujít asi 40 km pěšky. A navíc tam, kam jsme jely, nevedly koleje. Blbě jsem se zapínala, pás mě tlačil do křídel a k tomu nervozita. Máma mě uklidňovala, ale i tak. Cestou jsem měla snad milión dotazů.,, Mami, jak je to ještě daleko? A co se tam bude dít? A kde to přesně je? A..." ,, Marino," přerušila mě máma. ,,Nevím, za jak dlouho tam budeme. Asi budou nějaké terénní zkoušky. Je to na louce za... vidíš ten les? Tak za ním je louka, kde to bude. A už nemluv, čti si nebo poslouchej písničky." Vytáhla jsem si sluchátka, zapojila je do MP3 a pustila si oblíbené písně. Přitom jsem z okna pozorovala, jak ubíhá krajina.
Konečně jsem se mohla protáhnout na čerstvém vzduchu. Když jsme vystoupily, začali se objevovat další víly a vílí kluci v mém věku.,,Andreo!" zavolala jsem na Andreu, když vystupovala z auta. Chvilku jsme si povídali. Pak se od menhiru, co byl uprostřed louky (taky jsem se divila, co tam dělá menhir), ozval ženský hlas: ,,Prosím všechny budoucí studenty a studentky vílí školy, aby se dostavili sem k menhiru, kde dostanou čísla." ,, Čísla?" zeptaly jsme se s Andreou zároveň a máma nám řekla: ,,Ano, dostávají se čísla, protože vás budou řadit do dvojic." Pak nám mámy popřály štěstí a s Andreou jsme šly k menhiru.
Nejdříve si nás zapsali. Pak nám zadali čísla a losovaly se dvojice. Byla jsem ve dvojici s nějakou Karolínou. Byla dost odhalená a nalíčená jako Bárbína. A ještě si "musela" ztmavit rtyNerozhodný Zatvvářila jsem se jako ten smajlík, ale tak, aby mě neviděla. Pak nám rozdali papíry, na které se nám budou psát body. S Karolínou jsme se zařadily do řady. Byly jsme asi uprostřed. Když na nás přišla řada, vydaly jsme se do hlubokého lesa.
Šly jsme celkem dlouho a až po delší chvíli se před námi objevily celkem velké kupy jehličí a na nich bylo napsáno:
1. ÚKOL: DOSTAŇTE SE NĚJAK SKRZ TOTO JEHLIČÍ
Karolína neváhala a kupy obešla. Zazářil jí papír, protože se jí tam připsaly body. Nebudu tak blbá jako ona. Možná to máme přelést nebo projít, zamyslela jsem se. Přelézat se mi to nechtělo a tak jsem to prošla. Nebyla jsem vůbec poškrábaná a křídla byla v pořádku. Na mém papíře bylo:
MARINA ELLISA FIALKOVÁ
POČET BODŮ PŘI ÚKOLU Č. 1: 10/10
Když to uviděla Karolína, tak vyvalila oči. Na jejím papíře totiž bylo napsáno:
KAROLÍNA JANKOVÁ
POČET BODŮ PŘI ÚKOLU Č. 1: 1/10
Šly jsme dál. O něco dál se na stromu objevila obálka. Karolína zapištěla a vrhla se k obálce. V obálce byl papír a na něm stálo:
2. ÚKOL: NAJDĚTE SVÉ ZÍŘE A ONO VÁM PORADÍ, KUDY DÁL. VYBÍREJTE ALE HLAVOU
Karolína protočila očima:,, To si jako mám stoupnout na hlavu a rozdrbat si účes, který jsem si dělala snad tři hodiny?" Rozhlédla jsem se. Uviděla jsem jelena. Karolína si ho taky všimla a hned na něj zaječela:,, Jelene! Pojď sem! Ty mi určitě poradíš!" Jelen ale vyrazil pryč.,, Počkéééj! Já neumím tak rychle běhááát!" nevzdávala se Karolína.,, Inteligence na bodu mrazu." zakroutila jsem hlavou. Když máme vybírat hlavou, tak možná máme přemýšlet, u jakého zvířete cítíme bezpečí, a ne se bezhlavě vrhnout k nějakému zvířeti, pomyslela jsem si. Já cítím bezpečí u vlků, i když z nich mám trochu strach. Najedou se zachvělo křoví a z něj vyskočil vlk. Polekaně jsem couvla, zakopla jsem přitom o kořen a tvrdě dopadla na zem.,, Ty ses lekla?" ozvalo se mi v hlavě. Vzpoměla jsem si, že se zvířaty mluví (to mi říkala máma, když jsme se připravovali na přijímačky) v hlavě a začala si s ním povídat (to, co říká vlk je modře a to, co říkám já, je zeleně.),, Jo. Ty by ses nelekl, kdyby najednou před tebe někdo skočil?" ,,Ne. Co je to za holku, co běžela za tím jelenem?" ,,Jmenuje se Karolína. Děla zkoušky do vílí školy, jako já, ale má inteligenci na bodu mrazu." ,,Souhlasím s tou inteligencí. A jak se jmenuješ?" ,,Mám dvě jména. To první je Marina a to druhé je Ellisa. A jak se jmenuješ ty?" ,, Eda. Ale teď pojď, nemám na tebe celý den!" ,,A co Karolína?" ,,Našla své zvíře? Ne. Až ho najde, tak může pokračovat." Zvedla jsem se ze země a s Edou jsme se vydali dál. Na mém papíře se objevilo:
POČET BODŮ PŘI ÚKOLU Č. 2: 10/10
Asi po 500 metrech se před námi objevily 3 cesty.,, Kudy?" zeptala jsem se Edy.,, Musíš vybrat správnou cestu ty sama srcdem. Kam tě to táhne nejvíce?" řekl mi. Šla jsem k rozcestí. Zavřela jsem oči a soustředila se. Táhlo mě to prostřední cestou.,, Jdeme!" zavelel Eda.,, Jak..." chtěla jsem se ho zeptat, ale on řekl: ,,Poznám, co ti leží na srdci, když se u vlků cítíš v bezpečí." Trochu jsem to nepochopila. Na mém papíře se objevilo:
NAŠLA JSI SPRÁVNĚ SVÉ ZVÍŘE. SVĚDČÍ TO O TVÉ CHYTRÉ HLAVĚ. PODLE CESTY, KTEROU JDEŠ, JSI ZAŘAZENA DO TŘÍDY PRIMA A! GRATULUJEME! TEĎ TI TVÉ ZVÍŘE ŘEKNE, KUDY DÁL A ČEKÁ TĚ JEŠTĚ NĚCO. MĚJ SE VŠAK NA POZORU!!
,, Co znamená ta poslední věta?" zeptala jsem se Edy. ,,Teď dojdeš k úkolu a on ti vybere tvou hlavní schopnost!" odpověděl mi a dali jsme se na cestu dál.
Les brzy zkončil a objevila se louka. Na jejím konci seděla na židli nějaká víla a před ní byl na stole nápis SCHOPNOST A PROMĚNA. Rozeběhla jsem se tam, ale najednou byla všude taková tma, že nebylo nic vidět. Ani Edu jsem neviděla. Zaposlouchala jsem se do ticha a pak v rytmu srdce jsem šla dál. I když jsem viděla jenom černo a samu sebe, nechala jsem se vést srdcem. Došla jsem ke stolu a najednou zase bylo světlo, jako před tím. ,, Gratuluji ti Marino Elliso Fialková. Ve tmě jsi zachovala klid a nechala jsi se vést srdcem. Dostáváš tu necennější schopnost: Klidná hlava, dobré srdce a vyspělá logika. To vše ti pomůže kdykoliv a jakkoliv. Ve škole se to naučíš používat. Teď si vyzkouším, jak se umíš proměňovat v člověka a zpátky ve vílu." řekla mi ta víla (později jsem zjistila, že je to naše třídní.) Sedla jsem si na židli naproti ní a celkem pětkrát jsem se rychle proměňovala. Profesorka mi na papír napsala:
POSLEDNÍ ÚKOL - PROMĚNA A SCHOPNOST
SCHOPNOST: 10/10
PROMĚNA: 8/10
Rozloučila jsem se a šla dál. Když jsem viděla 8 bodů, uslyšela jsem v hlavě: ,, V jednu chvíli jsi měla na zádech jenom jedno křídlo, což ti odečítá dva body." zasmála jsem se a pokračovala dál.
Později jsem zahlédla ostatní. Papír jsem odevzdala ředitelce a byly mi sečteny body.,, Marino, jste zatím nejlepší. Máte skoro ze všech úkolů 10 bodů, což je maximum! A ta schopnost! Gratuluji vám." řekla mi. Pak jsem odešla za mamkou. I ta mi pogratulovala a objala mě. Andrea byla jen o bod za mnou, protože trochu zpanikařila u té tmy. Když dorazili i ostatní, dostali jsme krásné zobcové flétny, na které se budeme učit hrát ve škole, a náhrdelníky z léčivých rostlin, pomocí nich se dostaneme do vílího světa. S Andreou jsem ve třídě a i na intru, jen ne v pokoji. Na pokoji jsem se Sandrou, prima holkou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama